Ježíš mě zachránil (nejen) před elektrošoky

Křesťané neustále zdůrazňují nebezpečí magie a okultismu a je škoda, jak málo lidí je poslouchá. Proto snad pomůže i můj příběh. V roce 2001 jsem se stal členem okultního bratrstva „Fraternitas Coyotii“. Tento magický řád má své pobočky po celém světě, ale moc se o něm neví, protože své aktivity drží pěkně pod pokličkou. Je zajímavý tím, že nemá žádné vedení, spíše jde o samostatné buňky okultistů, kteří spolupracují na Ďáblově díle. Od roku 1999, tedy od svých sedmnácti let, jsem byl satanistou, ale byla to spíše póza – poslouchal jsem metalovou hudbu a satanismus k tomu tak nějak patřil. Na Silvestra mě oslovil člověk, jehož pravé jméno jsem se nikdy nedozvěděl, vystupoval pod „řádovým“ jménem Frater Canis Latrans či jen Latrans. Podle mého oblečení poznal, čím se zabývám, řekl, že to je jen hra pro adolescenty a zeptal se, zda bych se nechtěl věnovat skutečné magické práci. V té době u nás právě vyšla kniha Paula Radina „Trickster – Mýtus o Šibalovi“, která pojednává o příbězích indiánského démona Trickstera. Latrans mi ji půjčil s tím, že pokud mi hrdina té knihy bude blízký, můžu se zabývat jeho studiem a evokacemi. Zdůraznil také, že je to velmi nebezpečný druh magie – a to rozhodně nelhal! - ale na mě to pochopitelně zapůsobilo jako velké lákadlo.

Skupina Fraternitas Coyotii se scházela v Brně na Kopečné 37, v bytě, který býval kdysi pitevnou a márnicí. Celé jaro jsem se věnoval „duchovní přípravě“, která spočívala ve studiu různých knih o magii, zvláště pak satanské Knihy Zákona Aleistra Crowleye. O Valpuržině noci (30. 4. 2001) jsem byl zasvěcen do řádu pod jménem Vulpes (Liška) a začal jsem se účastnit ohavných obřadů tohoto bratrstva. Bylo nás celkem sedm – i s Latransem, který byl náš neformální vůdce. Pravidelně jsme se klaněli modle, byla to figurína omotaná čerstvými zvířecími vnitřnostmi, a evokovali Trickstera, aby vstoupil do našich srdcí. Kromě toho jsme si každý museli vybrat nějaký božský vzor podobného charakteru: Lucifera, Lokiho, indiánského Kojota či Havrana, Prométhea a podobně, a prováděli jsme dlouhé meditace, kdy jsme se s vybraným bohem snažili ztotožnit. Já jsem si vybral babylónského démona Pazuzu.

Zpočátku to byla spíše zábava a příliš jsem to neprožíval. Pak jsme ale dostali instrukci, abychom začali pracovat se svými sny a volat do nich svého „osobního boha“. To už se opravdu začalo něco dít. Objevily se hrozivé noční můry, ale přesto, že jsem se budil celý zpocený, měl jsem z nich jakousi radost, protože jsem to považoval za známku svého magického pokroku.

Naše společné rituály (nebudu blíže specifikovat, jak probíhaly, abych tak nikoho neinspiroval ke stejné hlouposti, jaké jsem se dopouštěl já!) byly den ode dne intenzivnější a začali jsme při nich upadat do tranzu, v němž jsme vykřikovali různé magické formule a ďábelská jména. Vše bylo nahráváno na magnetofon a poté pečlivě přepisováno. Postupně tak začal vznikat černomagický grimoár plný strašlivých invokací. Myslím, že každý z nás cítil, jak skrze něj NĚCO prochází do tohoto světa jako branou. Záhy poté jsme začali mít vážné problémy s realitou. Ve zkouškovém období letního semestru 2002 jsem naprosto vyhořel a hrozil mi vyhazov ze školy. Nedokázal jsem myslet na nic jiného, než na naši činnost, na dešifrování zaznamenaných démonských jmen a podobně. Přesto jsem Latransovi řekl, že se chci soustředit na zářijové opravné termíny a nějakou dobu se řádové práce nebudu účastnit. Kupodivu nic nenamítal. Jenže učení mi stejně nešlo. V hlavě mi bez ustání zněly hlasy, které mi přikazovali, abych se vrátil ke svému „skutečnému“ poslání. Vlastně jsem to bez Fraternity nevydržel ani celých čtrnáct dní...

Během léta jsem se tedy opět vrátil k černé magii, i když jsem věděl, že tím ve škole končím. Byl jsem úplně mimo.

Na podzim jsem se do školy již nevrátil, ale rodičům jsem o tom zalhal, aby mi i nadále posílali peníze „na studia“. Někdy v té době se objevily první vizuální halucinace. Zvláště v noci kolem mě chodily různé přízračné bytosti, jejichž podoba byla pokřivená a nepopsatelně zrůdná, vcházely do mě a nutily mě psát podivné automatické texty. To Fratera Latranse zaujalo a pokoušel se mnou napsané texty dešifrovat. Jaké pak bylo jeho nadšení, když zjistil, že jde o zaklínací formule ve staré Babylónštině! A to zdůrazňuji, že jsem ten jazyk nikdy neviděl ani z rychlíku, v Brně jsem studoval práva, ne filologii!

Koncem roku 2002 se naše skupina začala postupně rozpadat. Jeden po druhém byli odváženi na psychiatrii a já jsem pochopil, že jsme skutečně zašli příliš daleko. Ale z takto rozjetého vlaku se nedalo vyskočit. Alespoň mi to tehdy tak připadalo, neboť jsem netušil, jakým zachráncem umí Ježíš být.

Když jsem odjel na vánoce domů, rodiče byli zděšení. Byl jsem vyhublý, špinavý, s kruhy pod očima a evidentně přítomen v jejich společnosti jen z malé části. Měli podezření na drogy. Snažil jsem se je nějak uklidnit, ale když jsem na Štědrý den začal rozbíjet věci kolem sebe (zajímavé je, že jsem jakoby shora vnímal, co dělám, ale nemohl jsem to nijak ovládnout), zavolali záchranku a tak jsem se ocitl v blázinci (Jihlava).

Zkoušeli na mě různé léky, které mě sice zklidňovaly, ale potom jsem většinu času prospal. Takto jsem tam „vegetoval“ celé měsíce. Nic nepomáhalo, na rodiče, když přišli na návštěvu, jsem jen tupě zíral. Nakonec se psychiatři rozhodli pro elektrošoky. Klidně jsem jim to podepsal, vše mi bylo lhostejné...

Díky Bohu ale v té době moje máma potkala starého známého, který se stal znovuzrozeným křesťanem. Vylila mu své srdce a on řekl, že zde nepomohou psychiatři, ale moc Ježíše Krista. Moc mu nevěřila, moji rodiče byli v té době vlažnými katolíky a k letničním křesťanům neměli důvěru, ale bylo to stéblo naděje a ona se toho chytla. Přivedla jej na návštěvu a on přikázal démonům, které jsem do sebe zcela dobrovolně vstřebal, aby v Ježíšově jménu odešli. Najednou jsem pocítil obrovskou úlevu, i když jsem byl stále ještě utlumený léky (ale méně než obvykle, protože jejich dávky před plánovanými elektrošoky lékaři snižovali). Během několika hodin mi bylo tak dobře, že jsem odmítnul plánovaný zákrok a krátce poté jsem podepsal revers a šel domů. Jakou radost jsme všichni zažívali! Když byli moji rodiče svědky obrovské moci Ježíše Krista, také uvěřili a rovněž jej přijali do svého srdce. Od té doby už šlo vše jen k lepšímu. Mé tělo se zotavovalo z období proleženého na lůžku, začal jsem cvičit a pravidelně jsem četl Bibli. Odmítl jsem nabízený invalidní důchod a našel si práci jako prodavač, ale plánuji i návrat ke studiu. Jsem nový člověk – a to vše jen díky Ježíši Kristu! Nevím, co se stalo s ostatními z našeho bratrstva. Rád bych jim pomohl, ale na žádného z nich nemám použitelný kontakt od známého z Brna jsem se jen dozvěděl, že Latranse od roku 2003 nikdo neviděl. Velmi mě vyděsilo, když jsem včera našel na internetu české stránky Fraternitas Coyotii. Bojím se, že se ten temný kult opět vrací, možná jde o jiné lidi, možná v tom má prsty opět Latrans. Proto jsem se konečně rozhodl podělit se o svou zkušenost a vyzývám všechny, které by takové věci snad lákaly, aby se poučili z mého příběhu a svěřili svou duši raději Ježíši Kristu než pekelným démonům!

Matěj Kopřiva, 23 let, červenec 2005